Fulltextové vyhledávání

Drobečková navigace

Úvod > Život v obci > Kultura a historie > Hody

Hody

Hody milé hody už jsem dohodoval … 

Obyčejně každou první sobotu v listopadu se v naší obci konají velké hody. Okolo poledne se v hospodě u Macků shromáždí strážovští stárci a ti se pak s muzikanty vydají k první stárce, kde na ně už nedočkavě čekají všechny stárky. Po okázale zazpívané a muzikanty zahrané žádosti před domem, hoši dostanou klobouky s kosárky a vonicí. Od první stárky se všichni krojovaní spolu s ostatními občany vydají v průvodu k Obecnímu úřadu. 

Zde stárci požádají dle tradice starostu o povolení hodů. Starosta po chvíli váhání vždy hody povolí. To víte, dát svolení ke krojovému hodovému veselí, to není jenom tak. Pokaždé seznámí občany s hodovými akrtikulemi ve kterých dá všem na vědomí, jak se má každý chovat a co se stane když artikule dodrženy nebudou. Po povolení hodů obchází krojovaní „dědinu“ a zvou občany na sobotní a nedělní hodovou zábavu. Sobotní hodová zábava začíná přinesením věnce na sál. Potom co třetí stárek zažehne svíci, zazpívají se tradiční hodové písně může začít zaváďka. Krojovaní vyzývají přítomné k tanci. Zavedené páry si můžou u věnce připít na zdraví a obdrží rozmarýnku. Zaváďka se tančí tak dlouho, dokud se neprodá poslední rozmarýn z věnce. Poté následuje až do brzkých ranních hodin volná zábava.

Hodová neděle je věnována hodové mší svaté ve zdejší kapli. Ta je za přítomnosti všech stárků a stárek zasvěcena strážovské mládeži.

Na hody jste všichni srdečně zváni.

Kateřinská zábava

Po třech týdnech od hodů sál opět ožije, když strážovská chasa pořádá Kateřinskou zábavu. Stárky nastrojené do krojků si přinesou na sál vyšívanou zástěrku a vyhlásí její kradení. Po ukradení zástěrky následuje dámská volenka. Po ní vtrhnou na sál muži přestrojení do ženských šatů. Jejich zpěvy a taneční kreace nutí přítomné k záchvatům smíchu a pravému veselí. Tyto „kače“ si také přinesou zástěrku, ne však tak bohatě vyšívanou jako děvčata, kterou by jim měla ukrást některá z přítomných žen.

Potřebujeme k životu hody?

Píše se rok 2026. V obývacím pokoji rodinného domu ve Strážovicích se nacházejí babička a její vnuk.

Babička sedí v křesle a prohlíží si zažloutlé fotografie. Šestnáctiletý vnuk sleduje napjatě televizní obrazovku. V reality show se ve vile strhla rvačka. Vnuk neví, na čí stranu se má přidat. Tento pořad sleduje bez přestání už šest hodin. Za tu dobu vyhulil několik cigaret marihuany a v pokoji začíná být pěkně husto.

Babička: „To nemáš nic jiného na práci, než pořád hledět na ty stupidity?“

Vnuk: „A co bych tak měl podle tebe dělat? Z fotbalového hřiště udělali úložiště vyhořelého jaderného odpadu, protože fotbal se tady stejně roky nehrál. Dobrovolní hasiči už taky dávno skončili, protože na hašení neměl nikdo čas a nimrodi neměli do čeho střílet, tak složili zbraně. Kamarádit nemám s kým, protože ty lidi, co přespávají v okolních domech, vůbec neznám. Možná, až Obecní úřad ve výročním časopisu zveřejní fotografie občanů obce, s některými ze stejně starých obyvatel navážu kontakt přes internet. Babi, co si to prohlížíš?“ /Vnuk pohlédne se zájmem na zažloutlé obrázky v babiččině ruce/.

Babička: „To mám vzpomínky na hody ze svého mládí a mládí tvých rodičů.“ /ukáže mu album fotografií./

Vnuk: „Ty brďo! Co to mají ti lidé na sobě za zvláštní uniformy?“

Babička: „To nejsou uniformy. To jsou, vlastně to byly, naše krásné lidové kroje. Byly to nádherné oděvy, které s láskou vyšívaly babičky pro své vnuky a vnučky a které se oblékaly jen při zvláštních příležitostech, jako byly třeba hody. Kroj se nenosil jen tak obyčejně. Člověk v něm reprezentoval svoji dědinu, stejně jako to dělali jeho předci, prapředci a praprapředci.“

Vnuk: „A babičko, máme ještě takový stroj doma? Rád bych si jej vyzkoušel.“

Babička: „Neříkalo se tomu stroj, ale kroj! A vyzkoušet si jej nemůžeš, protože ho na hůře sežrali moli. Kdo by jej opatroval, když už hody stejně nejsou!“

Vnuk: „A co to byly to hody?“

Babička: „Hody?“ /Babička viditelně pookřívá./ „No, to lidi jedenkrát za rok odhodili své každodenní starosti a slavili. V sobotu byl krojovaný průvod, večer muzika s věncem. V neděli dopoledne se šlo v krojích do kostela na mši svatou a večer byla hodová zábavas kradením káčera.. Ale to by bylo chlapče na dlouhé vyprávění. Najdu někde videokazety z těch dob, a spolu si je prohlédneme. Uvidíš, jak to bylo krásné!“

Vnuk: „Ale babi, když to bylo tak krásné, proč to skončilo?“

Babička: „Víš, nachystání hodů dalo hodně starání. Dědina se musela dát dohromady, aby se taková velká akce mohla uskutečnit. Lidé tím museli žít. Mladí se dlouho dopředu scházeli a nacvičovali hodové písničky a tancování, vázali rozmarýny, zdobili sál. Jejich rodiče jim vydatně pomáhali. Pomáhal i Obecní úřad. Další obětavci vyráběli růžičky , jiní krásně naaranžovali věnec, ještě další nazdobili kostel, věnovali rozmarýny a krušpánky, uvázali stárkám šátky, oblékli kroje. Na muzikách byla taky spousta pořadatelské práce. Lidi to dělali zadarmo a rádi. Ale pak je to přestalo bavit. Občané, ba i někteří obecní zastupitelé, začali ty hody ignorovat. Přestali chodit na muziky. Příprava hodů byla hodně náročná, ale účast byla minimální. Víš, ona byla taky složitá doba. Někteří lidé byli nezaměstnaní, jiní zaměstnaní sice byli, ale výplaty dostávali špatné. Ale ani ti, co podmínky měli, nedošli. Prostě si neudělali čas. A tak těch návštěvníků ubývalo až zůstali jen stárci, jejich rodiny a pár věrných a to byl definitivní konec hodů. Několik exemplářů krojů se dalo do muzea, ostatní sežrali moli, stejně jako ten náš na hůře.“ /Babička zamáčkla slzu dojetí./

Co myslíte, může takový rozhovor v budoucnosti opravdu proběhnout? Bohužel, po letošních hodech se zdá, že by proběhnout mohl. Pro ilustraci uvádím pár strohých čísel. V sobotu přišlo na zábavu 107 platících návštěvníků, v neděli 45. Muzikanti stojí 30.000,– Kč. Například jen zaplacení OSA , což je poplatek za veřejnou hudební produkci, vyjde za hody na 1000,– Kč. Kde jsou náklady za večeře muzikantů a ještě mnoho dalších výdajů? Bývá to číslo v řádech desítek tisíc korun.

Má tedy přesto všechno smysl hody podporovat a pořádat? Vždyť i bez hodů se dá žít!

Obejdeme se bez hodů stejně, jako se můžeme obejít bez hudby, bez obrazů, bez sportu, bez knih a dalších věcí, které nejsou k životu nezbytné. Pak už mě ale napadá jen jedna otázka:

O čem by ten život vlastně ještě byl?

Jitka Vymazalová